Probuďte svou zranitelnost

Před několika lety díky úžasné terapeutce, ke které jsem v tento čas docházela (psal se r. 2014), se mi dostala do rukou velmi cenná kniha, kterou by si podle mne měl přečíst snad každý.

My všichni jsme kdysi byli malými dětmi a většina z nás si z tohoto období nese různé strachy, úzkosti, hrůzu z odmítnutí nebo opuštění nebo pocity naprosté samoty.

Kniha Probouzení zranitelnosti od harvardkého psychiatra Krishnanandy Trobe a jeho ženy Amany Trobe vám může pomoci k tomu, abyste se vydali na cestu, díky které znovu odkryjete a vyléčíte nejhlubší zranění vaší duše, a to skrze přijetí, pochopení a soucit.

Mně osobně nesmírně pomohla v době, kdy jsem procházela hlubokou vnitřní transformací a byla jsem konfrontována se svými nejhlubšími primárními strachy. Pokud toužíte transformovat svůj vztah k sobě samým a k druhým lidem  a posunout se od závislostí k vyzrálé lásce, pak vám tato kniha může být velmi nápomocna.

Tato kniha mi pomohla pochopit mé veliké zranění.
Probírala jsem se svou terapeutkou, že se často zlobím na svého muže, že není dostatečně ke mě vnímavý a často jsme se kvůli toho hádali. Byli jsme oba z toho velmi zlomení a mysleli na to, jestli náš vztah má vůbec cenu.

V tomto čase jsem neuměla pochopit, že muži neumí číst ženám myšlenky. Proto, když toho někdy na mě bylo moc, jsem svému muži vyčítala, proč neudělá tohle a támhleto. On vždy šel a moc rád to udělal, jen to potřeboval říct. Ano, myšlenky mi číst skutečně dodnes, díky bohu neumí.
Já jsem ze svého postoje vnitřního dítěte, kdy jsem si měla říct o pomoc, připadala nešikovná, hloupá a ne dost dobrá. A hlavně mi v hlavě běhal titulek JSI NESCHOPNÁ!!! A hlavně já se cítila tolik nemilovaná a nepochopená...

Měla jsem takový strach tyhle pocity znovu zažít, že pro mě byl obranný postoj se vztekat (jako malé dítě).
Bylo pro mě velmi těžké, ale tady nešlo udělat nic jiného, než vědomě si to prožít.

Stála jsem u kuchyňské linky, kousala jsem se do rtu a místo lamentování, že mi nepomáhá mi tekly slzy jako hrachy, protože jsem si na plno zažívala pocit své neschopnosti. Neschopnost požádat o pomoc.Neschopnost tolik zklamat sama sebe..
Manžel ke mě přišel, obejmul mě a ukonejšil. V tu chvíli jsem to velmi potřebovala.

A od té doby si o pomoc umím říkat... Neříkám, že jsem dokonalá, tu a tam ujedu, ale už vím a umím se vrátit zpět, do dospělé ženy.

Tohle všechno postupem času mi pomohlo v tom, že jsem se nebála projevovat své potřeby a ukazovat své slabiny. Dovedlo mne to tak daleko, že jsem začala psát články na blog ze svého života.
Klidně napíšu, že jsem něco udělala špatně, že se mi něco nepovedlo a kde jsem klopýtla. Díky léčbě svého zranění mi došlo, že mohu být autentická a že mohu bez obav vyjadřovat své pocity.

Ještě větší nějakou třešničku na dortu jsem pociťovala zpětné vazby od žen, od kterých jsem dostávala podporu. Dostávala jsem podporu, když jsem napsala něco o sobě, co se mi nepovedlo. Nenašel se nikdo, kdo by se mi smál či vysmíval. A toho jsem se hodně bála..asi nejvíce.
To bylo něco, co jsem nikdy nezažila. Díky svému zranění, se kterým jsem pracovala jsem získala velkou sílu. A to je asi to nejvíc, co mi pomohlo být sama sebou.

Tady je malá ukázka  z knihy:

„Když vstoupíme do nějakého vztahu,málokdy máme vůbec ponětí,co nás čeká.Možný scénář by mohl vypadat následovně.Někoho potkáme a zamilujeme se. Dva dospělí se do sebe zamilovali,a le pod povrchem se začíná schylovat k úplně jinému dramatu. Navenek jednáme s tím nejlepším úmyslem dávat a dostávat lásku, sdílet, komunikovat, vzájemně o sebe pečovat. Nicméně každý z nás má ve svém nitru zraněné dítě, které silně potřebuje lásku,a navíc obrovský svět skrytých strachů a očekávání. A jakmile jsme jednou ve vztahu,začne se toto dítě dostávat ke slovu. Vykoukne a řekne si:“Hm, někdo mi tu říká,že mě miluje.J e to možné? Toto dítě uvnitř pravděpodobně není zvyklé na to, že ho někdo miluje, skutečně miluje. A tak je přirozeně dost skeptické.“ Může mě ten člověk skutečně milovat?“ říká si.“ Tak to se na to podívejme.“
Máme takový koš a do něj jsme vložili všechny své potřeby, které, když jsme byli už možná ani nevíme, co to potřeba je.  Ale tím, že se zamilujeme, začínají se nám vracet vzpomínky na tento koš a s těmi vzpomínkami vzrůstají i všechny tajné touhy po lásce, které jsme do něj uložili.

Takže – nevědomě – uděláme malý výlet do sklepa a do koše se podíváme. Když ho najdeme, řekneme si: “Takže tento člověk mě miluje. To se musí vyzkoušet. Zkusím potřebu  číslo 8. (Potřeba číslo 8 není zas až tak velká).
Protože je to taková malá potřeba, náš milý nám ji velmi rád splní. Koneckonců, o tom přece láska je,že? Tato hra může chvíli trvat. A jak si tak postupně navykáme prohrabávat se ve svém koši a čím více se nám to líbí a čím více poznáváme toho druhého člověka, tím více narůstávají naše očekávání.
Notabene, vždyť přece na to čekáme celý svůj život, až budou naše potřeby naplněny. A tak nakonec začneme vytahovat ty opravdu velké věci,jako jsou: “Opravdu chci,abys tu pro mě stále byl,“ nebo „Chci,abys mi dala ten prostor, který potřebuji, ale nepřeju si, abys mě opustila nebo se vídala s někým jiným.“

Veškerá tato komunikace je naneštěstí nevědomá a nepřímá. A naše pocity zklamání a zrady zvolna narůstají. Možná o svých očekáváních ani nevíme, ale vnímáme, že v nás rostou pocity nespokojenosti, bolesti a zklamání. A na toto zklamání reaguje každý z nás jinak. Můžeme se „odpojit“ a stáhnout do sebe, můžeme obviňovat, být uštěpační nebo urážet. A postupně na svého partnera naložíme všechny své nenaplněné potřeb, které nám matka či otec nikdy nesplnili.
A potom nastoupí problémy, protože hluboko uvnitř očekáváme, že láska znamená, že budou naplněny naše potřeby a že nás druhý člověk bude chránit před strachem a bolestí. “To je láska“, myslíme si. Dvě nevědomé děti, každé se svým vlastním strachem, nenaplněnými potřebami, nároky a očekáváními, způsobí ve vzájemné součinnosti naprostou katastrofu.
Tyto dvě zraněné děti plné potřeb se střetnou a nejsou schopny potřeby toho druhého ani pochopit, natož je naplnit.V kontaktu s druhými nechtějí ukázat svou citlivost, ale požadují od něj, aby jim dal to, co potřebují. Náklad svých strachů a nenaplněných potřeb můžeme na zádech nosit celá léta; můžeme je popírat a minimalizovat, ale podvědomě očekáváme, že jednoho dne naplněny budou. Jakmile k někomu získáme důvěru, věříme, že když jsme se teď otevřeli, musí nám ten druhý naše potřeby naplnit.
Je to stejné, jako bychom v takové situaci měli na očích brýle, které nám zatemňují zrak. To, co skrze tyto brýle vidíme, už není náš partner, ale projekce rodiče, kterého jsme nikdy neměli a kterého zoufale chceme. Naše očekávání je nám ale málo platné. Paradoxně, místo toho, aby byly naplněny potřeby našeho vnitřního dítěte, naše nároky a reakce úspěšně odradí lásku, kterou tak hluboce potřebujeme, a my jsme pak ještě zoufalejší a v ještě větší panice.“

Jmenuji se Sandra Carić a jsem certifikovaná poradkyně pro Bachovy květové esence. Od roku 2007 sbírám své zkušenosti s Bachovými esencemi, abych dnes od problémů dokázala pomoci i vám.

Můj životní příběh mne dovedl k práci s esencemi, které mi ukázaly jak lze jemným a bezpečným způsobem porozumět tomu, co se mi v životě dělo, ale zejména pochopit sebe sama.  Více o mně naleznete tady >>